Milý deníčku,

bydlet v Kotli bez Finna bylo pochmurné. I přes zábavné okamžiky strávené s Cassie (a zároveň ty nervózní chvíle na ministerstvu) jsem se cítila neúplná. Naštěstí byl s babičkou na konferenci “pouze” týden. Po návratu na mne čekal u dveří do pokoje s růží a s větou: “do konce prázdnin se od tebe nehnu.”

 

Konečně jsme si mohli naplno užívat přítomnost jeden druhého. A na popud našich dobrodružných povah jsme se jedno brzké ráno sbalili a všichni tři (i s Dracem) odcestovali vlakem z King's Cross na místo, které mi bylo zprvu zatajeno. Po čtyřech a půl hodinách cesty jsme vystoupili na nádraží v Edinburghu, kde mě Finn přivítal ve své rodné zemi, ve Skotsku!

 

Přestoupili jsme na autobus, který nás odvezl severním směrem do města Cannich, ze kterého jsme už museli pěšky. Už samotná cesta tam byla pastvou pro oči. Po zdolání popadaných stromů, promočených bažin a po propletení se houštími se před námi rozprostřelo rozlehlé jezero Loch Beinn a’ Mheadhoin.

 

Kousek od písečného břehu jsme rozložili stan a utábořili se. Ještě toho večera jsme probádali nejbližší okolí, rozdělali oheň u kterého jsem za doprovodného brnkání na kytaru velmi rychle usnula vyčerpáním.

 

Následující čtyři dny mi postupně ukazoval některé z krás jeho milované země. Pro spatření těch nejkouzelnějších míst jsme kolikrát museli překonat nesnadné terény plné nástrah. Výsledek však vždy stál za to.  I přes ty nádherné výhledy a úchvatnou klidnou přírodu byl pro mě největším klenotem stále on a jeho lišácký úsměv. To mu však prozradit nemohu, už tak má o sobě vysoké mínění.

 

Každé ráno mě probouzel s hrstí lesních jahod, malin a ostružin, za které kolikrát zaplatil ošklivými škrábanci od trnů a větviček. Na oplátku jsem mu ranky ošetřovala a hýčkala ho. K večeři jsem na ohni pekla společně ulovené ryby. Jedno je jisté. Po těchto prázdninách nebudu moci ryby už ani cítit.  

 

Během jednoho z teplejších dnů, jsem se dokonce po půl hodině se přemlouvání odhodlala vlézt do jezera (podotýkám, bylo vážně studené), zatímco Finn skočil hned, téměř po hlavě a následně se náramně bavil nad mými úšklebky a gesty. Zajímavé je, že večerní koupání po posílení se ohnivkou, mi už takový problém nedělal.

 

Poslední den, když už jsme byli všichni tři poměrně unavení, jsme si zpříjemnili a usnadnili cestu nazpět “vypůjčením si” staré a poměrně zchátralé pramice, která se kupodivu během plavby nepotopila. Suchou nohou jsme se těsně po východu slunce přeplavili na protější břeh, čímž jsme si ušetřili značný kus cesty. Snad tam loďku její majitel najde.

 

Tichá, nikým a ničím nerušená atmosféra skotské přírody mi bude chybět. Co mi naopak chybět nebude? Ta vlezlá zima, doteď nepochopím, jakto, že  Finn chodil celou dobu svlečený do půl těla zatímco já klepala kosu ve dvou mikinách a jeho bundě.

Cesta zpět do Londýna utekla o něco rychleji. Možná i proto, že jsem hned po tom, co se vlak rozjel usnula Finnovi v náruči. Kotel nás uvítal s “noblesou” jako vždycky. Brzy jsme byli nuceni se vrátit do reality a to nejen tím, že nás během loučení se několikrát vyrušila Faye.