Vánoce klepou na dveře milý deníčku,

blíží se čas vánoční. Zatím tu na hradě více panuje doba shonu, spěchu než klidu. To mi připomíná, že musím konečně sehnat zbývající vánoční dárky. Školní pozemky zasypal sníh. Letos ho napadlo minimálně o deset centimetrů více jak obvykle.

​

Sněhem zasypaná příroda působí naprosto pohádkově a je stvořená tak akorát na romantické procházky. Při jedné z nich, na kterou Gianni naplánoval pozorování hvězd, jsem objevila jeho další obdivuhodnou znalost. Noční oblohu zná jak své boty. Ke každé hvězdě ví tolik informací. Nikdy mě nepřestane překvapovat. Příběhy vyprávěl tak poutavě, že bych je mohla poslouchat pořád.

​

Musím si doběhnout na trhy, doručují objednávky. Za chvíli se k tobě vrátím.

 

​

*zbytek stránky je rozpitý a písmo je lehce rozklepané*

 

​

Nemohu tomu uvěřit! Jak si to jen mohl pamatovat? Je dokonalý! Oba jsou dokonalí!

​

Abys tomu rozuměl.  Právě jsem si předčasně rozbalila jeden vánoční dárek. Ten nejkrásnější! Gianni si mě s náručí plnou krabic odchytil na trzích a odvedl na střechu. Tam mi popřál krásné Vánoce a předal dárkovou krabici. Nevěděla jsem, co se děje. Štědrý den je přeci až za pár dní. Ujistil mě, že to ví a ať rozbaluju. Pomalu jsem otevřela dárek, nakoukla dovnitř. V tu chvíli jsem se začala klepat. Dárková krabice ukrývala chovatelské potřeby od pelíšku, přes vodítko s obojkem až po pytel granulí. Součástí bylo též povolení o přechovávání psa na hradě. „Dyť to není možné!“

​

Zbytek dárku máš tady. Pohlédla jsem na Gianniho, který z bedýnky vyndával malé chlupaté štěně Australského ovčáka. V ten moment se mi z očí začaly kutálet slzy. Nemohla jsem je zastavit. Štěňátko začalo vrtět ocáskem a všude skákat. Padla jsem mu do náruče. Nebyla jsem schopná ze sebe vypravit více než děkuji.

​

Na chvíli se Gianni odtáhl s otázkou „Jak se bude jmenovat?“ Vzala jsem si australáčka do náruče, nebyla jsem schopná přemýšlet. „Já… Já nevím.“ Pohlédla jsem na něj. „Co takhle po nějaké hvězdě či po souhvězdí? Co třeba Sirius, nebo Draco?“ „Draco?“ Koukla jsem se na to malé klubíčko. „Myslím, že dráček k němu bude sedět.“ Doprovodil nás oba ke koleji, kde jsme se rozloučili.

​

V náruči spinká můj malý Dráček. A já tomu pořád nemohu uvěřit!

Anet a malý Draconis