Tak nám ten rok pěkně začal. První noc nového roku jsem strávila v Gianniho objetí na gaučíku v redakci. Sladká slůvka, víno od "tajného" sponzora, tanec... Co si více přát? Snad už jen to, aby to trvalo věčně. Což jsem si také po další lekci italštiny myslela, že bude. 

​

„Sarai la mia ragazza?“

„Sì, mio signore.“

​

Vkročili jsme do nového roku jako pár. Ano, bude to perfektní rok. S Giannim a Draconisem po boku. Začátkem února se mi však vše začalo rozpadat, jak domeček z karet. 

​

Na jedné z pravidelných ranních procházek okolo skleníků na Draca zaútočil had. Na nic jsem nečekala, popadla ho do náruče a běžela zpátky do hradu. Až ve sklepení se zastavila a začala si uvědomovat, co se právě stalo. Se štěnětem v náručí jsem tam stála, klepala se, téměř neschopná přemýšlet. Bylo štěstí, že kolem procházel Hugo. Na nic nečekal a odvedl mě za Leiou, která se mi o Dráčka postarala. Takový strach jsem snad nikdy nezažila. Celou dobu tam se mnou stál a uklidňoval mě. Byla jsem překvapená, že tam se mnou zůstal i přesto, že jsme se téměř neznali, a podržel mě. Zbytek dne mě povzbuzoval, rozesmával a snažil přivést k jiným myšlenkám. "Stejně nemám nic lepšího na práci." Myslím, že vše je mnohem zábavnější než utěšování a uklidňování studentek v nesnází. 

​

Na večerní přespávačku v učebně draků jsem došla těsně před zavřením brány. Neměla jsem náladu se bavit a přetvařovat se, že se nic neděje. Nakonec mi však přítomnost ostatních prospěla, na pár chvil jsem dokonce na ranní událost zapomněla. Kdo by však truchlil, když vám před nosem lítá Cass s pláštěmi na rukou a hraje si na draka. Je to fakt trdlo! 

​

Agresivním hadem však započala série událostí. Pro Gianniho jako bych týden ani neexistovala. Žádný dopis, žádné schůzky, nic. Potřebovala jsem někoho, komu se budu moci svěřit, o koho se budu moci opřít. A  někoho, kdo nás doprovodí na procházky. Ano, od té doby mám ze skleníků a z hadů panickou hrůzu. Naštěstí tu pro mě byl a vždy je Finn. Seděli jsme spolu na střeše a jeden druhému se svěřovali až do 1 hodiny. Věří ve mě i v Gianniho. Podporuje nás a náš vztah. Možná proto jsem se po návratu na kolej rozhodla udělat krok a napsat Giannimu, co se děje, že se neozývá. Svěřila jsem se mu se svým trápením a příhodou, co se mi stala. A odpověď? Žádná. Viděla jsem ho až po večerce, když mě Finn s Hugem vytáhli. Seděl si na sedačce jako by se nic nedělo... Tobě umřela sova? Ne? Tak se asi zatoulala, protože mi žádný lístek nedoručila. No je asi někde na cestě mezi Londýnem a Nepálem... No jo. Ona vlastně škola není sov plná a nebyla možnost si ji od někoho vypůjčit.

 

Zbytek večera byl poměrně napnutý a plný třískání dveří a nevraživých pohledů. Jediné, co mě mrzí, že tomu museli Cass, Finn a Hugo přihlížet. Situace vygradovala až do hádky, kdy se Gianni rozčílil a začal se chovat nepříčetně. Ti tři se radši zavřeli do kuchyňky. Asi po deseti minutách jeho permanentního křiku, mých ostrých poznámek a připomínek to přišlo. Jako ostrý nůž celou atmosféru propíchl jednou větou: "Rozcházím se s tebou". Stála jsem tam jako opařená, neschopná nic říct. Sesunula se na sedačku. On chladně, bez emocí, jakoby se vůbec nic nestalo otevřel ostatním se slovy"Už můžete vylézt, rozešli jsme se, dobrou..." Věděl, že to bude těžké. Věděl, že to bude běh na dlouhou trať. Místo toho, aby se k problémům postavil čelem před nimi utekl. Jak dospělé vyřešení situace...

​