Já svůj dopis netrpělivě očekávala. Tatínek mi od malička povídal příběhy z kouzelného světa a postupem času, když se mi čím dál více stávaly neuvěřitelní věci, jsem si čím dál více uvědomovala, že jsem po taťkovi kouzelnické schopnosti zdědila. 

V den svých narozenin mě probudila vůně čerstvě upečeného dortu. Vyskočila jsem z postele a upalovala do kuchyně, odkud vůně vycházela. Cestou jsem zkontrolovala schránku na poštu, která byla bohužel prázdná.

 

Rodiče s bráškou mě již očekávali. Nadšeně mi přáli a předávali dárečky. "Sfoukni svíčky na dortu. A hlavně si nezapomeň něco přát!" Sfoukla jsem je, přičemž jsem si přála, aby to byla pravda, že jsem kouzelnice a do školy mě přijali. V momentě, kdy jsem sfoukla poslední svíčku se jako kouzlem otevřelo okno, kterým prolétla hnědě zbarvená sova a upustila mi do dlaní zapečetěný dopis. "Je to tady!" Vykřikl tatínek a začal se radovat. Mamka tak nadšeně nejásala, ale bylo vidět, že ji těší, že jsem šťastná. Ano! V tu chvíli mě přijali do Školy čar a kouzel v Bradavicích. 

​

​

Když jsem ten dopis otevřela, říkala jsem si, že je to jen nějaký hloupý žert mého bratra a tak jsem ho hodila do koše. Když jich pak přišlo dalších pět. Tak jsem si řekla, že prostě zkusím, jestli je to pravda, přestože jsem věřila, že nic jakou kouzla neexistuje.

 

Doma jsem pobrala to nejpotřebnější, nějaké peníze a vyrazila na cestu. Londýn byl překrásný, jako vždy, nebo aspoň mě tak připadal. Všechno je tak chaotické a zároveň má řád.

 

Když jsem stála přesně před místem, kde měl stát Děravý Kotel, několikrát jsem se rozhlédla. Nikde nikdo? A ta budova? Vypadala, že se za chvíli rozpadne, přesto jsem však vešla dovnitř a uviděla to! Všude byla spousta lidí, někteří z nich podivně oblečeni, seděli u stolů a popíjeli, dnes už mi známíý, máslový ležák či ohnivou whisky. Sem tam mi kolem ucha proletělo nějaké kouzlo. Nejzvláštnější bylo, že krbem sem přicházeli noví a noví lidé.

 

Rozhodla jsem se, že tyhle prázdniny už domů nepojedu, ale naopak pojedu tam, kam mě zval onen dopis. Součástí dopisu také byl seznam "školních pomůcek". V té době jsem ani nevěděla, na co mi nějaká ta hůlka bude. Nebo na co mi bude nějakej kotlík... V tu chvíli nastal první problém... Kde na všechny tyto pomůcky vezmu peníze.

​

Rodiče již byli o mém odjezdu pravděpodobně informováni, protože mi založili účet v Gringottově bance a vložili tam poměrně velký obnos peněz. Rozhodla jsem se je tedy vybrat. Fronta byla šíleně dlouhá a ke všemu přede mnou stála nějaká holka v červeném. S někým se tam zapovídala, tak jsem ji prostě obešla a stoupla si před ni. Jenže, ona na mě spustila, že předbíhám a něco ve stylu, že mám v hlavě jen piliny.... No a vlastně, takhle jsem se seznámila s Anet. Kamarádky na první pohled!

​

​

Dobře, nakoupila jsem všechny "potřebné věci a nedočkavě čekala na den odjezdu. 

​

Kde žes to přestala psát??

Nastal den odjezdu. Bradavický Express byl úchvatný. Cesta utekla poměrně rychle. Nenadáli jsme se a vystupovali jsme na nádraží v Prasinkách, odkud nás odváděl hoodně vysoký a mohutný muž. Prý se jmenuje Hagrid a dělá ve škole šafáře. Dovedl nás k dřevěným lodičkám, do kterých jsme se nalodili. Okolní příroda byla působivá, ale pohled na zářící hrad, který se nám nabídl po chvilce plavby byl prostě dech beroucí.  Jeden chlapec plavbu neustál a přepadla ho mořská nemoc... Blinkal i po příjezdu do školy...

​

A pomalu se dostáváme k onomu slavnostnímu zařazování. Seřadili jsme se ve vstupní síni, odkud nás po asi deseti vodili do Velké síně, kde nás vyvolávali po jménech. Přišla na mě řada, uslyšela jsem své jméno a nervózně se usadila na židličce. 

​

Myslím, že mě chtěl Moudrý klobouk poslat do Havraspáru, protože pravil, že mám dobrou hlavu a určitě by byla kolej, která by mé vědomosti ocenila. Já však vyslovila přání být zařazena do Nebelvíru. Zřejmě s mou touhou nesouhlasil, ale i tak mi vyhověl a já uslyšela "nechť je to tedy Nebelvír!" 

​

Zase jsi mě přeskočila? Člověk si odběhne a 2 stránky jsou popsané Že já na tebe pošlu Gratha!

​

Zástupkyně Grimes tedy vyvolala i mé jméno. Cítila jsem napětí, moc jsem chtěla do Havraspáru, i když jsem o něm vlastně nic nevěděla... Když mi položili klobouk na hlavu, čas se zastavil. Moje srdce tlouklo velkou rychlostí a všechny svaly v těle byly napnuté jako tětiva luku jenž je připraven vystřelit.... Když pak Moudrý Klobouk vyslovil "Nebelvír" luk vystřelil a zasáhl mě rovnou do srdce, věděla jsem, kdo je od teď moje rodina a kam opravdu patřím.

​

Po honosné hostině nás dovedli na kolej, kam už prý skřítci (kdo to je?) doručili naše kufr. Náš kolejní pan Thorinson se svým zástupcem panem Archerem nás zde přivítal a poté ubytoval do ložnic. Ložnici mi přidělil dohromady s Anet, Yuki a dalšími děvčaty. Od té doby se ze mě a Anet pomalu ale jistě stávaly nejlepší kamarádky.